Expedice POBALTÍ 2009

„Kdysi výspa někdejšího Svazu sovětských socialistických republik! Dnes výspa Evropské Unie“

Nic jiného na rychlou odpověď k otázce „Co je to Pobaltí“ člověka nenapadne. Je pravda, že po rozpadu někdejšího Sovětského Svazu se právě pobaltské země rychle začlenily do Evropy, stejně tak pořád je patrno, jak se na těchto zemích podepsalo právě socialistické zřízení.
Jenže historie zemí sahá naštěstí daleko před osmačtyřicátý a geografické poměry nejsou nikterak svázány s těmi politickými, takže jsou to rozhodně země se svou malebnou krásou a množstvím historických památek. Litva coby země jantaru a dřevěných křížů, písečných dun na Kuršské Kose či spoustou národních parků, Lotyšsko, rovinatá placka, kde z poloviny nevystoupíte nad 100 metrů nadmořské výšky, země navždy spojená s Baltským mořem a Estonsko, země protkaná sítí řek a zálivů, země plná jezer ledovcového původu, země s členitým pobřežím s mnoha ostrovy, které tvoří téměř desetinu plochy země. Tak toto je, mimojiné, Pobaltí...

Členové expedice

Den první...
[ Moravská Třebová – Uherčice – Újezdec – Mohelnice – Králíky – Klodzko – Wroclaw – Bydgoszcz – Malbork ]
{929 km / 929 km } 0/8 ¤

V Moravské balíme to nejpotřebnější – kartón piv, dva chleby, půllitr slivovice bere Luďa, konzerv a jídla na necelé dva týdny, spacák, stan, baterku, karty, hru Česko a tři průvodce Pobaltím knižně, dva z internetu. Jo, letos bez kytary. Po cestě nabíráme Páju v Uherčicích a Luďu v Tupesách. Vše bylo podle plánu, takže dodržet tajm startu, který byl stanoven na 15,30 nebyl žádný problém.
Cesta vcelku ubíhala, slunko svítilo toho času jako divé, takže jsme byli rádi, že jsme vyrazili až tak k pozdnímu odpoledni. Hranici s Polskem překračujeme po šesté odpolední a hoďku dýl jsme už ve Wroclawi, pěkném historickém městě Polska. S ohledem na to, že bylo již docela pozdě, a s přihlédnutém k tomu, že náš cíl byly pobalstké krajiny jsme toto město de facto jen prolétli. Nicméně, shlédnout večerní Vratislav, to stojí za to.
Cestou dál na sever se cesta už kvalitativně rapidně zhoršila, nebýt skvělé polské rozhlasové stanice Rádio Mercury a rozhlasu Trojka, tak by se to do páté hodiny ranní ani nedalo vydržet. Cirka 40 kilométrů před Malborkem, našim dalším cílem při průjezdu Polskem, jsme zalezli nad ránem do spacáků na jedné z mnoha pump, děvčata aj do stanů, který si tam za návěsem jednoho z kamiónů postavila…

Den druhý...
[ Malbork – Elblag – Olzstyn – Elk – Augustow - Kalinowo ]
{366 km / 1.295 km} 1/8 ¤ (Cs)

Ráno, nebo řekněme o půl desáté, za příjemného větříku a hluku kombajnů z nedalekého pole se hrabeme ze spacáků. Děvčata už dávno havotala ve stanu. Poněkud chaoticky a neorganizovaně to balíme, je vidět, že to ještě chvilku dá, a vyrážíme do Malborku. Malbork je docela malebné městečko, kde místní zámek je, teda údajně, největší gotický komplex na světě. Zakoupíme lístky a už se proplétáme ve změti chodeb, zákoutí, sklepů a vůbec. Občas se přiřadíme k nějaké skupince s výkladem, kde z polštiny cosik pochytíme, ale nakonec to dorazíme bez průvodce. Tři hoďky je na takový komplex skutečně málo, ale my už jsme měli toho ažaž. Spočnem na trávníku na nádvoří a vyrážíme dál... podél Mazovských jezer. Těchto jsme si ani neužili, ergo nešlo se k nim moc dobře dostat a bylo navíc už pozdě. Po cestě na Elk nás navigace navedla na doslovný tankodrom, takže se ještě otáčíme zpět na Mikolajki, a odtud už radši „po hlavní“. Původní plán zabivakovat ještě za světla opět nevyšel, a po tmě už bylo vlastně jedno kde. Zastavujeme kousek od města Augustow [53 52 04,89 N / 22 40 40,26 E] Dali jsme si párky s fazolí a pivko, to ještě z vlastních zásob, a na červené uherčické tak ani nedošlo. Po tom celodenním trajdání jsme byli jaksi uondaní, tak těsně před půlnocí zalézáme do spacáků. Nad obzorem se blýskalo, ale jinak byla jasná noc...

Den třetí...
[ Kalinowo – Suwalki – Marijampolé – Kaunas – Klaipeda – Nida ]
{461 km / 1.756 km } 1/8 ¤ (Cs)

Ráno se hrabeme už k půl osmé; jednak čím dřív tím líp, a jednak nás zbudila dvojice skinů, kteří se utábořili ještě v noci přímo vedle nás svým chrchlání a kouřením. Mimojiné, s v celku šikovnými třemi děvčaty. Bohatá snídaně a pěkné slunné ráno nás dobře naladilo a svištíme přes Suwalki na hranici s Litvou. Tady si naopak dáme sprchu a na pohodu už valíme do Kaunasu. Je až s podivem, že hlavní cesty zejí prázdnotou, a jak jsme se posléze přesvědčili, navíc bez ohledu na denní/noční dobu. Takže se kocháme podél cesty spoustou čápů, kteří hnízdí snad na každém druhém sloupě. K polednímu jsme dorazili do Kaunasu. Toto městečko, stejně jako další pobaltská městečka, vyniká svéráznou hanzovní architekturou. Prošli jsme si centrum a v jedné z mnoha hospůdek si dáváme typickou litevskou kuchyň a ten jejich Švyturys. Odpoledne se ještě přemístíme ke Kuršské Kose, na kterou se přeplavíme trajektem z města Klaipeda za nějakých 500,- Kč souhrnem. Notabene, jediným to přístupným místem. V šest večer dorazíme až do Nidy, poslední vesnicí před hranicemi s Ruskem. Podvečer jsme procourali přes ony „saharské duny“, takže už jen ti velbloudi tady chyběli... Saharský písek se hodilo spláchnou v místní hospůdce vychlazeným pivkem. Na noc se přesunujeme na nejfrekventovanější místo ostrova – nejvyšší bod, teda přesněji řečeno, na parkoviště pod onen bod. Děláme si večeři, chvilku splknem nad zážitky z dnešního dne a rovnou do spacáků...

Den čtvrtý...
[ Nida – Juodkranta – Klaipeda – Palanga– Liepája – Saldus – Dobele - Nakotne ]
{311 km / 2.067 km} 0/8 ¤

Časně ráno se Pája vypravuje zachytit východ slunce, my ostatní si radši pospíme, a počkáme na barvité vyprávění a nějaké foto. Nicméně, i tak časně vstáváme, protože místní zelináři už krátce po sedmé naváží na parkoviště ty svoje krámy, tak nechceme vyvolat mezinárodní skandál. Po cestě zpět do přístavu Klaipeda se zastavujeme na Vrchu čarodějnic v obci Juodkranta; projdeme značenou stezku, kochaje se tak pracemi místních řezbářů, kteří vyzdobili a ještě zdobí tento kopec spoustou soch od roku 1979. Po čertech jsme na dnešní den určili aj plážování, dyž už zme u teho mořa,ne?!. Takže jsme si na dvě hoďky dáchli ještě na Kose u moře, a jak se později ukázalo, dobře jsme udělali, protože další zastávkou byla vyhlášená pláž v Palanze, jenže tato byla obložená plážovými povaleči, že jsme jenom smočili nohy, pokochali se pobřežním cvrkotem a hajdy nahoru – do Lotyšska. O půlpáté odpolední měníme mapu Litvy za lotyšskou, na pumpě poněkud komplikovaně čepujeme fuel s tím, že nám vrátí lotyšské dolary a vyrážíme směr Riga. Průjezd Lotyšskem připomínal něco jako návrat do minulosti – žádný provoz, estéesky po stranách silnic, bytovky v socialistickém realismu..., ale jinak to odsejpalo. Ještě před Rigou jsme dobele Dobele, kde jsme prošli zříceninu hradu ze 14 stol., podobnou jakou mají v Trnávce či v Koryčanech od Bernarda z Cimburku. Taktéž se nám už posunul čas o jednu hoďku, tak zakotvíme v obci Nakotne, kousek od hlavního města Lotyšska. No, uvítací tabule ve stylu Hollywoodu si nic nezadala s docela pěkným odpočívadlem, kde jsme se pro dnešek zabivakovali. Večer si krátíme čas vařením, konzumací červeného z Pálavských vrchů, diskuzí o zdejší zemi a hrou Česko.
Jo, a všechno u stolu... :)

Den pátý...
[ Nakotne – Jelgava – Riga – Sigulda – Cesis – Liepa – Smiltene – Valmiera – Aloja – Salacgriva ]
{ 391 km / 2.458 km } 7/8 ¤ (Cc)

Ráno se hrabeme ze spacáků k půl osmé, vlastně k půl deváté. Dopřáváme si komfortní snídani, probíraje u toho noční návštěvu místních popelářů, kteří nás poctili svojí návštěvou, avšak nikoliv pracovní, ale jaksi zábavnou – cigára, hudba. Hmm, tady to teda v týdnu žije... Po deváté už zastavujeme v Jelgavě, kde má být podle průvodce nejokázalejší zámek z celého Pobaltí. Vlastně až tady v Lotyšsku si člověk udělá jasno v pojmech, jako jsou nejokázalejší či nejkrásnější... Onen zámek v Jelgavě vypadal na první pohled jak po okupaci za druhé sv. války, přitom to kdysi bývalo okázalé sídlo mocných kuronských vévodů. Před polednem jsme dorazili do Rigy, hlavního to města Lotyšska. Pravda, vjezd do města z jihozápadní strany nebyla žádná slavobrána, každým krokem bylo vidět, že jsme „ryze v Rize“ Za třidvacet LVL zaparkujeme u řeky Daugavy a vydáváme se do centra. To už bylo jiné kafé, nicméně i tady bylo vidno někdejšího vlivu všemocného CCCP. Shlédli jsme, mimojiné, nejstarší domy s čp. 17,19 a 21, pak kočku na střeše symbolicky kálející do sousedovic dvorku jako výraz pohrdání za nesplacené dluhy, dali si spicha u hodin Laima, koukli na cechovní domy černohlavců a ochutnali typické lotyšské pivo Zelta. Cestou do nejkrásnějšího města Cesis jsme se zastavili mrknout na jediný Ski areál nejen v zemi, ale v celém Pobaltí. To bylo panečku něco. Ještě že nelyžuju... :) Příjezd do Cesisu si tak nic nezadal s Rigou. Centrum města s dominantou zachovalého řádového hradu pak sice vše napravil, přesto jsme však v dalších odkazech v průvodci přídavná jména raději vypouštěli. K půl sedmé podvečerní vyrážíme do přírodní rezervace Erglu Klintis,která leží v prostřed národního parku Gauja, kde si projdeme jeden z přístupných meandrů. Paráda. Po cestě dál na sever, teď už podél pobřeží Baltu, jsme vybrali jedno z mnoha příjemných odpočívadel, otevřeli národní pivka Livu a Aldaris zakoupená v lotyšském „Penny-marketu“ pod jménem Maxima, postavili stan pod borovicemi, teda jen děvčata. V klidu uvařili večeři (dnes domácí lečo s bramborem), smočili nohy v Baltu, notabene, čím víc jsme byli na sever, tím bylo moře teplejší, a kochali se západem slunce. Světla už bylo téměř k jedenácté večerní...

Den šestý...
[ Salacgriva – Pärnu – Tallinn – Jägala – Loksa ]
{328 km / 2.786 km} 1/8 ¤ (Cs)

Za slunného rána dáme na osvěžení jen koupačku v moři a vyrážíme směr Estonsko. Po cestě hledáme pumpu, kde krom snídaně hodláme dobít baterky do aparátů. K půl desáté dopolední protneme hranice, potkaje tak i prvního čecha v tomto kraji, ještě k tomu krajana z Hradišťa, a zastavujeme na první pumpě. Děvčata si dávají sprchu zatímco my si dopřáváme bohatou snídani. Za dvě „technické“ hoďky vyrážíme do Pärnu. Toto lázeňské městečko nás naladilo tou pravou línou lázeňskou atmosférou. Už při vjezdu do města nás překvapila fronta lidí podél cesty s cedulemi „něco“. Byla to upoutávka na ubytování, což na první pohled připomínalo někdejší demonstraci za nezávislost. Pánskou část výpravy trochu rozladilo striktní pohlavní dělení pláží, ale dle vyprávění děvčat jsme o nic nepřišli. Za hoďku opouštíme Pärnu a celkem svižně jsme se přesunuli do hlavního města Estonska – Tallinnu. V Europarku v centru města, který vypadal jak pole po zimní orbě, jsme až v obchodě s alkoholem rozměnili eura na ty jejich koruny, a vyrazili do města. Centrum jsme prošli podle průvodce, takže taková známá místa jako např. věž Tlustá Markéta nebo kostel Olaf jsme pochopitelně nevynechali. Stejně tak jsme nezapomněli aplikovat na námku místní pivo A.Le Coq. Po půl osmé večerní opouštíme metropoli a po jižním pobřeží Finského zálivu vyrážíme na východ k městečku Loksa. Cestou stavíme ještě u vodopádů Jägala, největší to estonský vodopád přezdívaný též „estonská Niagara“. Nocleh hledáme za Loksou, de facto už v nejsevernější části Pobaltí, u opuštěného jakéhosi tábora [25 42 14,91 E / 59 36 35,51 N]. Dáváme si večeři, pivko a kocháme se západem slunce do Finského zálivu.
To byl panečku kýč :), ale po pravdě řečeno – prostě paráda...

Den sedmý...
[ Loksa – Pärispea – Vösu – Vergi – Altja – Vainupea – Kunda – Ontika – Sillamäe – Narva – Narva-Joesuu ]
{233 km / 3.019 km } 0/8 ¤

Skoré ráno nám připravili místní rybáři, kteří se vypravili něco po čtvrté na moře. Mne to jaksi minulo, ergo po celonočním náletu komárů jsem vzal za vděk interiérem vozu, takže jsem to celé zaspal. Ranní koupačka za slunného počasí, dobré kafé a vydatná snídaně zahnala noční chmury a jali jsme se v klidu dobýt nejsevernější místo naší expedice – výběžek Odakivi Laht, kousek od dědiny Pärispea. Ještě před tím jsme proštudovali mapu, načerpali informace z průvodce a těšili se na celý Finský záliv s mnoha „bludnými kameny“. Apropó, na jeden takový narazil už Luďa při ranní koupačne, když si o jeden takový narazil koleno. I tak jsme na cestě na nejsever zakufrovali, takže jsme se motali v tomto výběžku půl den. Nu což, je potřeba to všechno projít po vlastních... Samotný cílový bod jsme dobyli v čase 50-ti minut po poledni místního času na kótě [59 40 30,49 N / 25 41 47,92 E]. Se svoláním severní pól byl dobyt jsme pak už téměř po obvodu země pokračovali pomalu na východ, kochaje se tak celým pobřežím. Zastavujeme ještě u majáku Vergi a pak na oběd do vesničky Altja, která je proslulá svou vyhlášenou kuchyní. Tak si jako aperitiv dáváme místní pivko Kopparberg a těšíme se na ty speciality ...a skutečně, pověst nelhala. Až po půl šesté jsme se zvedli od stolu, hodlaje tak dát dnes ještě druhý vodopád – Ontika. Po cestě k onomu vodopádu nás zarazilo plné parkoviště dobré tři kilometry od cíle, nicméně – místní tetina pak na náš dotaz lámanou (naší) ruštinou odpověděla, že je zde divadlo. Hmm, škoda, určitě by stálo za shlédnutí. V každém případě stál za shlédnutí cimburk, dále v naší trase poblíž městečka Toolse. Celou zříceninu hradu, kterou používali piráti k ukrývání svého lupu, jsme celou prolezli, stejně tak jako zbytky starých korábů. Jelikož už se schylovalo ke sklonku dne, hledali jsme něco k noclehu u pobřeží, ale tady na východní straně už to bylo téměř bezvýsledné dostat se k vodě s autem. Takže jsme nakonec dojeli až k nejvýchodnějšímu bodu naší expedice – Narva. Ještě kousek dál, před ruskými hranicemi v Narva-Joesuu, rozbíjíme tábor, pro tuto noc s oběma stany. Dáme jako obvykle bohatou večeři, kterou zapíjíme sklenkou výborného červeného.
Jo, kde jsou ty staré dobré časy za velkého Sojuzu, špekulujeme nahlas, dívaje se za hranici řeky Narva na náš někdejší velký vzor...

Den osmý...
[ Narva-Joesuu – Narva – Jöhvi – Kauksi – Mustvee – Kallaste - Tartu – Kanepi – Vöru - Suur Munamagi – Varstu – Ape – Sigulda – Riga – Jelgava – Platone ]
{ 659 km / 3.678 km} 0/8 ¤

Slunné ráno nás probouzí do nového dne. Naopak jsem si dnes přivstal já, a pořídím několik snímků s místními rybáři s východem slunce nad řekou Narva. Až při snídani se dozvídáme z průvodce, že jsme strávili noc na nejutajovanějším místě někdejšího Ruska, Sininömme, kde se zpracovával (těžil) uran. V tomto konci jsme dobyli hned několik „nej“ najednou – město Narva bylo nejvýchodnějším místem naší expedice [28 11 52,91 E / 59 22 26,43 N] a zároveň nejvýchodnějším městem celé Evropské unie, je zde nejvyšší nezaměstnanost a nejvyšší kriminalita, a město Kunda, kterým jsme projeli předchozího dne, je údajně nejškaredší místo Estonska (tady skutečně průvodce poprvé nelhal). Celý východní cíp Estonska je protknutý někdejším stalinismem asi nejvíce, což bylo vidno na každém kroku, nejlépe pak v Narva-Joesuu , kde socialistický realismus vesele chátral vedle novostaveb vil místních prominentů. Jinak samotné městečko Narva je docela malebné; na místním hradu to dobově žilo a bylo se fakt na co kouknout. Patnáct minut po poledni opouštíme Narvu, a jedeme už dolů podél Čudského jezera, které tvoří přirozenou hranici mezi Estonskem a Ruskem. Ergo jsme chtěli smočit nohy v tomto jezeře, vybrali jsme si jako cíl městečko Kallaste, kde se měly nacházet červené pláže. No, čert nám byl toto město dlužen – uzavírka cesty k němu zkomplikovala dopravu i atmosféru ve voze. A ty nejpěknější pláže podél jezera jsme jaksi prošvihli. Těšíme se tedy do druhého největšího města Estonska – Tartu. To v sobotní odpoledne oplývalo naprostým klidem a pohodou, takže popíjíc pivko na zahrádce na náměstí očekáváme šestou hodinu, abychom si poslechli zvonkohru z městské radnice. V závěru dne zdoláváme poslední „nej“ – nejvyšší horu Estonska a celého pobaltí Suur Munamagi. Ani jsme se nikterak nepřipravovali ergo tato měří celých 318 m, a dá se zdolat v sandalech za pouhých deset minut procházkové chůze. Luďa to však pojme jako výzvu a bere si s sebou plný kletr. Úplné finále byl vrchol rozhledny, který jsme stihli takřka v poslední minutě před zavírací dobou. Odsud už to bereme definitivně dolů a kocháme se estonskou vysočinou, což je skutečně pěkný koutek země, působící klidným a opuštěným dojmem. Před devátou večerní protneme hranici s Lotyšskem, ale původní záměr návratu „východní“ cestou vzal z důvodu mizerných cest za své, takže jedeme už po staré známé zpět na Rigu, kterou projíždíme kolem jedenácté večerní. Pravda, noční Riga se nám nezdála už tak nepřívětivá, jako ta, kterou jsme prvně viděli při příjezdu do této metropole. Patnáct minut po půlnoci kotvíme ve vesničce Platone, cirka 15 km od hranic s Litvou.
No, pro dnešek toho bylo až až...

Den devátý...
[ Platone – Šiauliai – Panevežis – Vilnius – Trakai – Pikelionys – Alytus ]
{406 km / 4.084 km} 0/8 ¤

Opět slunné ráno, počasí jak na objednávku, takže se těšíme do Vilniusu, hlavního města Litvy. Ještě předtím navštěvujeme poutní místo Krizlia Kalvas, což je hora, nebo spíš takový palouk poset spousty kříži různých velikostí různorodých materiálů. Dochované záznamy praví, že je tomu tak z úcty padlých při protiruském povstání z roku 1831. Pak už po dálnici rovnou do Vilniusu. Oběd jsme si dali cirka 30 km před hlavním městě, ve snad jediném motorestu na dálnici, a to v pravdě národním – šašlík, po jejich Šašlycos. Ve čtyři odpoledne nás navigace zavede rovnou do centra (je až s podivem, jak snadno se dá tady všude zaparkovat), byť v bezdomovecké čtvrti, kousek od pomníku Franka Zappy. Do sedmé večerní se loudáme centrem města, projdě tak podle průvodce všechna ta very interest plejsis a vyrazili jsme do nejvyhledávanější destinace Litvy – Trakai. Pohled na zděný hrad na ostrově jezera Galvé, na okolí bklopené dvěma stovkami jezer, pna původní dřevěné domky, na korzo u vody... moc pěkné. V devět večer po shlédnutí všech těch krás jsme si dali Cepeliny, litevskou národní kuchyni v jedné z mnoha restaurací s výhledem přímo na hrad, nebo spíše na zbytky benediktinského kláštera, které se z původního hradu dochovaly. Z původního záměru zůstat zde přes noc sešlo, ergo hledat po tmě nocleh se nám nechtělo a do Varšavy to bylo ještě dobrých šestapůl hoďky jsme tedy vyrazili. Bylo na snadě si cestu přeci jenom zkrátit. Cirka 70 km před hranicemi kotvíme na jedné pumpě.
Dáme si něco k snědku, pohárek červeného a jde se spát...

Den desátý...
[ Alytus – Warszawa – Český Těšín – Olomouc – Moravská Třebová ]
{965 km / 5.049 km} 0/8 ¤

Bylo zvláštní, čím více jsme se blížili k domovu, tím byla nad ránem větší zima. Naberu fuel, děvčata se mezitím balí a vyrážíme k hranicím. Tady si dopřejem vcelku luxusní sprchu a dáme si snídani. Do Varšavy nám zbývá ještě něco přes 300 km, ale jakých; co chvíla uzavírka skrz oprávku vozovky, traktory jezdící tam a zpět, zlaté Pobaltí... O půl čtvrté odpolední nás navigace zavedla do centra. Relativně snadno zaparkujem a hurá do města. Téměř celé centrum bylo po 2. sv. válce zcela zničeno, takže projít místa, kde proběhly opravy dle původní dokumentace bylo dost zajímavé, stejně tak jako se docela vkusně zakomponovaly nové stavby v této historické části města. Prošli jsme kolem hrobu neznámého vojína přes buzer plac na hlavní třídu. Tady centrum končilo. Sedli jsme na zahrádku u hospody, dali si národní jídlo Bigos a pivko, ještě se chvilku pomotáme po centru, které ze všech hlavních měst, co jsme prošli vypadalo asi nejpěknější, a k půl osmé večerní vyrážíme již k domovu. Z Varšavy vede až do Těšína slušná dálnice, tak deset minut před půlnocí proletíme hranice a před druhou hodinou ranní jsme v Moravské Třebové. Co jsme za jedenáct dní ani jednou nezmokli jsme dohnali od Olomouce až do MT. V Moravské odečteme poslední cifru z kilometrovníku na tachometru, a hajdy do pelechu. Pro dnešek už do svojeho.
Jo, všude dobře, doma nejlíp...

No, a co říci závěrem...?!

Na pokraji smrti hladem, na pokraji smrti vysílením, ale stálo to za to !!!

PS.: Skvělý výlet! Výlet plný zážitků z měst, městeček, z různých zákoutí země, od moře a z jednoho kopce (s rozhlednou),
výlet plný nových poznání o kultuře či historii..., prostě takový jaký má být.
Všem účastníkům expedice proto patří velký dík za téměř dokonalou symbiózu, která nás po dvou týdnech
společného cestování provázela, i za ohleduplnost, které bylo občas třeba. Abych nezapomněl, výjimečné poděkování
si zaslouží děvčata, která se právě po celou tu dobu starala, mimojiné,
o zbytek posádky svou výbornou, byť polní kuchyní. Díky!



Expedice POBALTÍ 2009 v číslech:
Najeto kilometrů = 5.049
Počet uražených piv celkem = 48
Spotřeba červeného vína = 3,5 l
Spotřeba domácí slivovice = 0,3 l
Počet poztrácených věcí = 0